Proč vždycky, když fotím, musím u toho jíst?
Nebo je to možná naopak.
Když jedeme někam na oběd, tak ssebou beru i fotoaparát a mezi jednotlivými sousty občas něco bliknu.
Včera nám slibovali rybí speciality. Ryby já můžu.
Ale jak jsem napsal v minulém článku, tak akce byla zrušena.
Náhradou padl los na Chatu na Křížovém vrchu. Tentokrát jsem chválil kuchaře až do nebe! Bylo to opravdu excelentní! Tzv. Veteránský talíř. Byla to směs řízečků ze všech druhů masa. Drůbeží, vepřové, hovězí a kančí. Gramáž 300. Takže jsme se rozhodli, že si dáme společně jen jednu porci. Číšník nám hned ochotně nabízel, že nám porci rozdělí na dva talíře. Řekli jsme, že není potřeba. Přesto nám pak donesl dva příbory a jeden čistý, prázdný talíř. Tak jsme si to spravedlivě rozdělili. Manželka bílé a já tmavé maso. K tomu napůl jednu porci amerických brambor a mezi nás jednu porci – mísu ze zeleninového bufetu.
Polévka. Selská česnečka.
Řízečky byly neuvěřitelně křupavé a křehké, na jazyku se přímo rozplývaly (i ty hovězí, i ty kanší). Moc jsem nechápal, jak to udělali.
Při odchodu jsem neštřil chválou směrem ke kuchaři a říkám číšníkovi Mirajzovi (vyučený kuchař číšník + maturant): “Dnes slouží ten lepší, z vašich dvou kuchařů”
A on na to: “My máme oba stejně dobré. A dnes dokonce vaří ten třetí.” 🙂
Poslední červencovou neděli se koná na Křížový vrch pouť. Tak mimo jiné, duchovní požitky i dobrou chuť.
Tady je pár momentek z kouzelného interiéru.
Mohlo by se vám také líbit
Zima, zima, zima – zdechl pes, zdechl pes, zdechl pes
Pátek – výcvaků je svátek
