Kolik je mi let

Dědeček a vnuk

Jednou večer si dědeček s vnukem povídali o současném životě. Najednou se vnuk zeptá svého dědečka: „Dědečku, kolik je ti vlastně let?“
Dědeček odpovídá: „Nech mě chvíli přemýšlet. … Narodil jsem se před televizí, očkováním proti obrně, kopírkou, kontaktními čočkami a antikoncepčními pilulkami. Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. Ještě nevynalezli klimatizaci, pračky ani sušičky, oblečení se prostě vypralo
a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo. Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.
Oženil jsem se s tvou babičkou a žili jsme spolu, v každé rodině byla matka a otec. Slovo „gay“ bylo respektované anglické slovo, které označovalo veselého, laskavého, spokojeného muže, a ne homosexuála. O lesbičkách jsme ani neslyšeli, a muži nenosili náušnice. Narodil jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou terapií. Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby posílal na krev a moč. Dokud mi nebylo 25 let, oslovoval jsem každého muže ´Pane´ a ženu ´Paní´ nebo ´Slečno´. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo do autobusu, děti a mladí lidé spěchali, aby jí uvolnili místo. Pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu, a pokud bylo třeba, šli jí
koupit jízdenku, kterou jí přinesli. Muži chodili u okraje chodníku, ženy podél domů. Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první a muži jim vždy přisunuli židli, když si sedaly. Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom vstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. Vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám otevírali dveře auta nebo jiné dveře a pomáhali jim při odkládání kabátů. V mé době panenství nezpůsobovalo rakovinu, a takové dívky znamenaly pro svou rodinu čest a pro svého manžela čistotu. Náš život se řídil Desaterem, střízlivým uvažováním, úctou ke starším lidem, chováním dle zákona, naplňovalo ho plodné soužití s ostatními a odpovědná svoboda. Učili nás rozlišovat dobré a špatné a odpovědnosti za své činy i jejich důsledky. O rychlém občerstvení jsme si mysleli, že je určeno pro lidi ve spěchu. Vážný vztah znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli. „Time sharing“ znamenalo, že rodina je na dovolené s jinými rodinami, a ne, že sdílí prostor s cizími lidmi. Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Notebook znamenalo sešit. Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, a domácí spotřebiče neměly světelné displeje. Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod. Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny. Pokud bylo na výrobku uvedeno ´Made in Japan´, znamenalo to, že je špatné kvality, a zboží označené ´Made in Korea´ či ´Vyrobeno v Číně´ nebo ´v Thajsku´ani neexistovalo. Neslyšeli jsme o Pizza go home, McDonaldu nebo o instantní kávě,
umělých sladidlech… V obchodě bylo možné koupit něco za 5 až 10 centů. Zmrzlina, jízdenka nebo osvěžující nápoj stál 10 centů. Nové auto stálo 1000 dolarů, ale kdo měl tolik peněz? V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili, a ne kouřili. My byli poslední, kdo byli přesvědčeni, že žena potřebuje muže, aby mohla mít dítě. Teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let?“

„Ach dědo, ***, více než 200!“ odpověděl vnuk.
„Ne, miláčku, pouze padesát!“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *