Nevím, kdo jsem

Jsem úplně jiný člověk …
Dlouho jsem nenapsal žádný článek, nebyl jsem toho schopen. Ne, že bych nechtěl, ale nešlo to fyzicky. Byl jse cca 1/2 roku v nemocnici. Napřed na ARU a pak na LDN.
Byli jsme na Vánoce v bezbariérovém penzionu u Jindřichova Hradce. Nemohl jsem spát, nemohl jsem dýchat. Tak jsem šel po Silvestru k praktikovi, ten mě poslechl, a řekl, že mám na plících litr vody. Dal mi nějaké prášky a jestli to nepomůže, tak ať volám rychlou. Volal jsem ji.
Zápal plic, zástava srdce, …
Nahodili mě a uvedli do umělého spánku – umělá plícní ventilace. Odsávali mi z plic ten bordel – hleny s krví. Primář ARO taktně manželce sdělil, ať se připraví na nejhorší. Zhruba po 40-ti dnech se mě pokoušeli probudit. Podařilo se to až na počtvrté a hrozilo, že budu až do smrti na přístrojích.
Nehnul jsem ani prstem.
Jen hlava a mozek byli v pořádku – naštěstí.
Za tu dobu se mi udělal na patě otlak – diabetická noha, zčernalo to, gangréna, otrava krve, amputace PDK ve stehně.
Změnilo mě to!
Už se ničeho nebojím, říkám otevřeně co si myslím, jsem plný optimismu a humoru. Neberu už život tak vážně.
Cvičím, posiluji, mám polohovací postel, dostanu se na vozík a zpět, jím u stolu, chodím na WC.
V autě mám otočnou a vysouvací sedačku spolujezdce, takže jezdíme autem.
Když se ohlédnu zpět za svým životem, tak sice tvář mám stále stejnou, ale několikrát jsem se proměnil v někoho jiného.
***
V “kómatu” mi hráli písničku Olgy Lounové – Jsem optimista.
0
0

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *