Které desatero?

DESATERO

Jaké desatoro?

To křesťanské Desatero Božích přikázání?
Chodil jsem v některé z prvních „malých“ tříd do předmětu Náboženství. Odnesl jsem si z toho toliko, že do třídy vstoupil pán v černé kutně s bílým límečkem, div neměl na hlavě mitru. Pamatuji si ho, protože jsem pak byl u prvního přijímání a mám doma fotku s tou obrovskou, zdobenou svíčkou. (Pak, když jsem mnohem později velice machroval s kamerou a natáčel křest vnučky, tak když jsem couval a couval, tak jsem obrovskou svíčku porazil. Když spadla na studenou kamennou dlažbu kostela, tak se zlomila a držel ji pohromadě jen knot).
Také mi utkvělo v paměti, jak velebný pán kreslil na tabuli Boží oko a potopu světa. Déšť dělal tak nějak kouzelně, že křída dělala po tabuli drrr drrr, drrr a vytvářela čárkovanou čáru. To bylo vody!
Z těch přikázání si pamatuji jen nesesmilníš. Dnes už vím, co to je a nejsem si jist, jestli jsem to vždy dodržoval. Jako většina dětí jsme si hráli i „na doktory“, tak nevím?
Vím také, že v těch Božích zásadách je i neber jméno Boží nadarmo, nepokradeš, cti otce svého i matku svou, nezabiješ, …
Je nad jakoukoli pochybnost, že morální zásady, které by nám měly být vlastní by nám měli navždy a pevně vštípit naši rodiče.
V souvislosti s křesťanstvím mi také nemálo vadí, že jaksi není dovoleno, nebo není doporučováno sebeukájení. A ta jakási zásada, že souložíme jen za účelem, jen a tehdy, když „vyrábíme“ děti.
Doba to byla zvláštní, taková schizofrenická a oportunistická. Na třídních fotkách je vidět kolik a kdo všechno měli na krku pionýrské šátky. Dnes jsou mnozí znich fóristé, havloidi, podnikatelé, kapitalisté a milionáři.
Bylo běžné, že v jedné rodině byla maminka věřící, babička chodila pravidelně na nedělní mši a otec měl ostře nabitou pistoli a chodil na schůze, kde probíhala dobrovolně, s přinucením kolektivizace vesnice.
S mým nejlepším kamarádem z dětství se kterým máme společnou fotku z prvního přijímání se stýkáme dodnes a vůbec nám nevadí, že ve věci víry jsme každý někde jinde. On pak šel ještě k biřmování a dostal za to hodinky. Takže já jsem žádné hodinky ještě dlouho neměl. On chodí do kostela pravideně každou neděli „na velkou“. Já vejdu do kostela vždy, když kolem nějakého jdu a je otevřený – což nebývá pravidlem. Smočím prst ve svěcené vodě, pokřižuji se a vhodím do pokladničky nemalý obolus.
K tomu, abych v něco, nebo někomu věřil nepotřebuji žádné „aparátčíky“.
A vůbec si nejsem jistý že nás víra v našeho jediného Boha zachrání před převrácení na jedinou správnou víru – islamismus!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *