Žije mrtvy
Vždy, když mi něco přijde elektronickou poštou, a zjevně to koluje i po jiných adresách, tak sice vím, kdo mi to poslal, ale autor je neznámý. Proto píšu zkratku LUT (lidová umělecká tvořivost).
A je pravděpodobné, že mnoho čtenářů už to zná a četlo to, takže to sem dávám pro sebe, kvůli archivaci. Nepřipisuji si autorství, ale ať to byl kdokoli, mluví mi z duše a stvrzuji svým podpisem, že přesně tak to bylo. Jestli to bylo dobře nebo špatně, jestli se žilo lépe tehdy nebo teď, to ať posoudí čtenář sám. Názory se budou určitě různit.
Žije mrtvy!
Pamatujete eště, jak na každem sidlišťu byly klepače?
To bylo užasne zařizeni, na kerem se dalo blbnut cele dni.
Klepač byl našim fejsbučkem aji mobilem dohromady.
Jak bylo cosik třeba komunykovat, šlo se na klepač.
Kdo by tenkrat tušil, že za čtvrt stoleti budu mět problem najit nejen klepač, ale dokonce aji jeho fotku! Kdo by to tušil, že barva na tych nadhernych kladinach obsahovala polychromovane bifenyly či jakesik ine sajrajty…
No a co? Koho zajimaly take cypoviny?
Však aji moja dřevěna postylka, ve ktere sem jako maly synek v době ruske okupace chrapal, byla natřena barvu, kera obsahovala olovo. A jak se to fajně lizalo! Proto možna mam železne zdravi, ni?
Muj tata s mamu neměli žadne bezpečnostni šraky, abych nevypadnul z postylky a nejebnul se do hlavy. Tuž, možna sem se jebnul. Každopadně sem neměl žadnu flašku na piti, kera by byla zajištěna proti temu, aby sem se nezalknul, nebo abysem nepokypal drahu plovuci dlažku.
Ani na oknach a na sporaku nebyly žadne specijalni pojistky, abysem nevypadnul z okna, nebo abysem se nešel dobrovolně upect do truby.
Na cypoviny nebyl čas, bo bylo třeba vyvařit posrane plinky. Koho by dneska napadlo vrazit použite pampersky do tatramatky nebo do hrnca na sporaku?
Když sem sednul na mojeho prvniho Pijonyra, neměl sem blembak na hlavě, kery dneska musi nosit povinně každy mameluk do 15 roku, a brzy bude určitě povinně nosit každy až do domova duchodcu.
Když sem poprve zavodil na kolobce, šprajclo se mi předni kolo a rozbil sem si držku.
Přesto muj tata s mamu nežalovali s pomoci pravnicke kancelaře učitelku. Zdupane sem dostal ja sam.
Když sem byl na zahradě, chlastal sem vodu z hadice.
A když zme byli s partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo z řeky. Raz sem se z teho posral, až mi slzy tekly, jak sem si dupu utiral lopuchama s kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne optymineralu? Či by mě napadlo, že děcka fčil nemožu z baraku bez pitička schovaneho v sofistykovanym zařizeni, kere brani vytečeni obsahu a potřisněni galat??
A když zme byli s partyju u splavu na Opavici, chlastali zme vodu přimo z řeky. Raz sem se z teho posral, až mi slzy tekly, jak sem si dupu utiral lopuchama s kopřivu. Ale či by mě napadlo, že se najdu taci mamlasi, keři si budu kupovat obyčejnu vodu schovanu do plastycke flašky plne optymineralu? Či by mě napadlo, že děcka fčil nemožu z baraku bez pitička schovaneho v sofistykovanym zařizeni, kere brani vytečeni obsahu a potřisněni galat??
Když zme šli ze synkama kopat bunkr k lesiku, měl sem v kapse chleba z maslem a zapijel sem to taku žlutu sodovku. Kamoš měl ku temu navic zelenu papriku a červenu slazenu sodovku! Chlastali zme sodovky plne cukru a přesto se nepamatuju, že by kdokoliv z nas byl tlusty. Navic sem ja cucal tu jeho červenu a on zas pruboval moju žlutu. Chleba při kopani bunkra překažal, tuž odpočival na boku v blatě a zežrany byl až potym. Aji s blatem. Myslite si, že mi z teho bylo blbě? Nikdy! Ani opary zme nedostali.
A to zme si gzichty nepotirali preventyvně jelenim lujem a podobnyma cyparnama.
Žižaly zme taku malu rybyčku řezali na poloviny, bo nam ve škole řikali, že žižala je užitečny tvor a že když se rozpuli, tak doroste! Škoda, že nam neřekli, že doroste jen ta jedna polovina.
Dodom zme chodili včas, ani nevim, jak zme to zvladli. Kolemjduci vždycky oznamili spravny čas. Žadne mobily nebyly, takže co se dohodlo na klepaču, to muselo platit.
Kdo se připozdil při hrani sofistykovanych her (třeba hazani nožem od frňaka tak, aby se zapichnul do země), byl ztraceny.
Nebyl žadny fejsbuček, počitače, internet.
V televizi byly dva kanaly a v tych tekla enem žumpa.
Když kamoš přitahnul do lesika kytaru a začal hrat Hotel Kalyfornyja, byl panbuch. Okamžitě na něm viselo deset bab. Tuž, bylo nam patnact.
Našli zme kamoše venku aji bez mobila. Byli v lesiku, v bunkru, nebo na hřišťu.
Padali zme do potoka, padali zme ze stromu, z klepača, lamali se hnaty, robili zme se modřiny, sypali zme se pisek do vlasu aji do oči.
Byl to naš problem. Kdo si doma stěžoval, dostal eště přidane.
Mliko se pilo od kravy, kobzole se kradly jezeďakum a pekly a žraly se zelene, šťovik chutnal dokonale a třešně zme kradli susedovi anebo v aleji v Martinově.
Kdo se prozradil a spadnul ze stroma, ten s nama přiště nešel, bo kdo by tež lazil s mamlasem?
Na koleje zme valili hřebiky a padesatihaliřove mince. Zustavaly z nich fajne placky. Přes řeku zme lozili po teplovodnich rurach tak dluho, až tam jakysik cyp namontoval take špičate zabrany. Škoda, možna byzme vymysleli aji prvni bandži džamping.
Okolo byl komunystycky socializmus, a přesto zme byli svobodni. Žadne hlupe předpisy nas nesvazovaly. Bylo nam jedno, jake zakřiveni maju banany, bo stejně bylyakorat parkrat za rok. V době, kdy opravdu dozravaly.
Gulaš a koprovka byly nejlepši ze včerejška.
Z buřtu při opekani vykapaval poctivy praseči tuk a přestože zme to žrali černe připalene, bylo nam fajně a neměli zme pocit, že žereme polyvinylchloridovy bazmek.
Tak si řikam, jak je kurva možne, že vlastně ještě žijem?
Jak zme to mohli bez předpisu EuroSajuzu přežit?
Mohlo by se vám také líbit
V LIDLu měli týden chutí asijské kuchyně
Jak se tvoří bohatství
