Scullyová by to neřešila
To, že se v českých rodinách ztrácejí ponožky ji nezajímá.Abych byl přesný ona se jako naschvál ztratí vždy jen jedna z páru (družka). A podle toho, kolik to svého času řešilo lidí, je to opravdu záhada hodná seriálu Akta X.Ona se totiž ta ztracená už nikdy nenajde, a nepomůže ani uvádět kolik hodin od zmizení už to je. Nám se to nějak nestává. Pravdou však zůstává, že to co právě nutně potřebujeme, to nemůžeme za nic na světě najít. Až, když už to nepotřebujeme vůbec, tak se ta věc z čista jasna objeví. Joko nějaký tajemný zákon schválnosti. Jako ten, který opravdu funguje, že když hledáte na svazku stejných klíčů ten správný, který by pasoval do zamčených dveří před kterými stojíte, tak je to vždy až ten poslední z těch, které jste už předtím marně zkusili narvat do fabky. Anebo tento můj oblíbený Murphyho zákon: “Pravděpodobnost toho, že chléb namazaný máslem spadne na zem namazanou stranou dolů je přímo úměrná ceně koberce.”
Vratmě se ale do reality.
Když už máte ty ponožky zpárované, jak je skládáte? Jen tak je přeložite, nebo si s nimi vyhrajete a děláte takové “pucky” – kuličky jako já?
Chce to trochu cviku, trpělivosti a preciznosti…
