Verše

Maryčka Magdonova

Maryčka Magdonova je jedna z nejznámějších básní ze sbírky Slezské písně od slezského autora Petra Bezruče. Vedou se diskuze o tom, zda Bezruče k jejímu napsání neinspiroval skutečný život stejnojmenné dívky.


Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?

Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?

Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.


Noticka:
Místo bartovské harendy Nová huť Klementa Gottwalda.

 Deník Rudé právo ze soboty 22. února 1958 projev zkrátil do těchto slov: „Byl to umělec svého lidu, svého národa a národ se chopil jeho díla jako své zbraně. Historie dala, aby se Petr Bezruč dočkal vítězství svého lidu. Málokterému básníku bylo přáno takové štěstí dožít se cíle, za nějž bojoval. Petr Bezruč se ho dožil.“

Tím vítězstvím myslel Kahuda „Vítězný únor 1948“, přičemž Bezruč se straně po komunistickém puči nijak viditelně neprotivil, a také proto mohl být jeho pohřeb proměněn ve velkou oslavu režimu. Svým způsobem však měl ministr pravdu, Bezruč ve svých Slezských písních zapěl proti uhlobaronům a dalším velkopodnikatelům, proti šlechtě, proti Polákům, Němcům i Židům. A nepřátelé z jeho básní skutečně po roce 1945 nebo 1948 skončili špatně, soukromé podnikatele režim znárodnil, šlechtu pozavíral a vyhnal ze země a Němce odsunul. Už nacisté pak zlikvidovali slezské i moravské Židy a zdecimovali polskou menšinu na Těšínsku (napřed ruku v ruce se Stalinem, který polské důstojníky z Těšínska povraždil v Katyni).

Pak přišel rok1968 a 1989 a máme uhlobarony a velkopodnikatele zpět. Je to dobře, nebo špatně? Někteří možná budeme zase sbírat roští v lese (pokud nám to mocipáni nezakážou). Takže máme národ rozdělen minimálně na dvě velké skupiny, proto nikdy žádná generální stávka nebude.
Ke které skupině patříte, nebo kterému režimu fandíte? Napište mi, prosím, do komentářů.

0
0

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *