DOVOLENÁ SNŮ

V životě jsme se z dovolená tak netěšili domů, jako tentokrát.
Nakonec manželka odletěla napřed sama (moje letenka propadla)a já asi za týden soukromým aero taxi – tryskáčem (viz úvodní foto).
Proležel jsem celé tři týdny na zádech, ale ne na lehátku u moře, ale v soukromé nemocnici.

Místo šumění mořských vln mi do ucha bzučel elektromotorek dofukování antidekubitní matrace a místo opálení jsem byl ošlehaný nemocničními ventilátory a chlazen klimatizací.
Údajně nějaká srdeční nedostatečnost (přicpaná aorta) a s tím související komplikace (že by důsledek antikovidové vakcinace?). Na emergenci řekl doktor manželce, že jestli to přežiju, tak že se stane zázrak. Tak zázraky se stále dějí a mám nějakého aktivního andělíčka stážníčka.

Nicméně mám zajímavé postřehy. Všechny sestřičky (nižší a střední zdravotní perzonál) byly odhadem tak ve věku 16-22, jen vrchní sestra byla v “normálním” věku. Měly dvoubarevné stejnokroje. Ty nižší oranžové a ty odborné modré. A žádné sukně, ale pěkně kalhoty. Vesměs měly dlouhé černé, havraní vlasy nahoře svázané do tzv. “hovínka”.
Sestry dělaly všechny úkony, které by u nás dělal výhradně lékař (cévkování, centrální katetr). Lékař se objevil tak jednou týdně jen s informací o stavu a průběhu léčby.

Po celou dobu jsem měl průjem, i když mi dávali přísnou dietu.

Ta dušená mrkev byla permenentní přílohou, polévka byla těstovinová rýže vařená v nějaké smradlavé vodě (nebo našlehaná zeleninová směs různých barev – ale nejčastěji červená). Vše neslané. A buď jablečná ovocná přesnídávka, nebo jogurt Vitalinea, plus bisquit (suchar).

Nevím, jak se jim to líbilo, ale neznají tam toaletní mísy (lopaty), ale vše šlo do plínek.

Z centálního katetru odebírali každé ráno několik ampulí krve. Do jiného vývodu (jiné barvy a čísla) dávkovali léky a do jiných vývodů neustálé kapačky. Bohužel na hýždích museli ošetřovat mastí a náplastí otlaky, aby z toho nevznikly dekubity.