Nevím, jestli dovedu definovat, co, nebo kdo je to přítel?
Svého času běžel v televizi čtyřdílný seriál Přítelkyně z domu smutku. Kromě vynikajících hereckých etud Ivany Chýlkové, Heleny Růžičkové a dalších mi to nijak momentálně nepomáhá k tomu, abych se dobral k pravému významu toho slova. Nějaké pomyslné přátelství tam bylo příliž deformované politickým pozadím.
Je kamarád synonymem slova přítel? Nebo homonymem? Zní nám to v uchu jakoby stejně, ale každý si pod tím představí něco jiného?
Dnes je nějak v módě říkat: “On má přítelkyni.”, nebo “Já mám přítelkyni.”
Přitom je to jen eufemismus od milenka. Nějak to lépe zní, že? Není to tak amorální a odsouzení hodné. Není s tím potřeba ihned letět do kostela ke zpovědi.
Podobně jako když nechceme říct mrzák, tak řekneme tělesně postižený.
Proto preferuji jednoznačně slovo kamarád.
Toho definovat dokážu. Už jen proto, že toho pravého, opravdového mám už jen jednoho. Druhý zemřel. Je to něco jako brácha, kterého jsem doopravdy nikdy neměl. Žili jsme vedle sebe a spolu celé dětství až do dospělosti. Měli jsme spolu ta nejtajněší tajemství, která jsme věděli jen my dva.
Přátel, většinou společných s manželkou už jsme měli víc. A jeden z nich je už také po smrti.
Ty přátele zřejmě charakterizují společné zážitky a prožitky. Životní příběhy, starosti, radosti, strasti. Srandy i průsery.
Hodně se říká, že v nouzi poznáš přítele.
To je fakt.
Příbuzní se od vás klidně odvrátí, když se vám přestane dařit a oni mají strach, že by jste od nich chtěli nedejbože nějakou pomoc.
Příbuzné si nevybíráme.
Kdeždo za své kamarády jsme jaksi odpovědní. Ty jsme si vybrali a zvolili dobrovolně.
Kolegové v práci, to je něco jiného. Strávíte s nimi sice hodně společného času, ale po pracovní době si jde každý po svém. Nebo také do hospody na pivo. Někteří, kteří se takto i pravidelně scházejí v hospodě na pivo, se asi za přátele považovat budou.
Já do hospody nechodím.
