Bramborák Bléééééééé

Na Dny piva, jsem nešel ani tak kvůli pivu,


protože žádný velký pivař nejsem, ale kvůli bramboráku. Ne, že bych si ho doma neuměl udělat, ale kdo má pak umývat ten sporák!
Takže napřed jsem si koupil jeden točený budvárek a hned jsem nedočkavě běžel k prvnímu nejbližšímu stánku. Jeden asi vůbec první kousek mu tam už ležel a než se usmažil druhý musel jsem počkat. Hrdě a vítězoslavně jsem k lavičkám nesl na tácku dva bramboráky bratru za pouhých 70 Kč. Už to mě málem omráčilo, ale co bych nedal za mou oblíbenou pochoutku. U stolu jsem hned všem nabízel, ať si berou také. A pak jsem si s chutí zalomil.

No to byl hnus!

Za prvé byl hořký asi jako když si myslíte, že jste v lese našli Hřib pravý a pak, když do něj kousnete, zjistíte, že to byl „hořčák“.
A za druhé měl pachuť a páchnul po nějakém divném tuku. Postupně, když vychladal, tak jsem měl rty jako namazané lojem. Uvažoval jsem na čem to mohli smažit. Nakonec jsem došel k předpokladu, že to musel být nějaký stužený pokrmový tuk obsahující hovězí nebo skopový lůj.

Každý, kdo ho ochutnal se ošklíbal

a nakonec se nedojedl a skončil v odpadkovém koši. V celém areálu byly asi ještě další tři stánky, kde bramboráky smažili, ale další nekřesťanské peníze jsem již vyhazovat nechtěl.
Při odchodu ze slavnosti piva jsem si chtěl spravit chuť nějakýk kusem masa. Tentokrát jsem poctivě obešel všechny stánky, abych si obravdu vybral to nejlepší a nenechal se už napálit. Zalíbil jsem si ten, který měl vedle sebe plechovou skříň s komínem – udírnu. Nechal jsem si nandat kousek uzeného kolena a k tomu plátek uzené krkovičky.

A zase blééééééé

Maso bylo z nepochopitelných důvodů studené jako psí čumák a tvrdé, že nešlo ani mými zdravými zuby ukousnout. Neměl jsem sílu ani teď a ani před tím jít si stěžovat. Tato porce masa (cca 25 dkg) přišla tentokrát na 98 Kč. Nas**ný jsem byl jako brygadýr a pokazilo nám to jinak vcelku hezký den.

Tady je ilustrační foto

Slovensko a GPS – II. pokračování

Cestou zpět jsem na českém území opět s důvěrou nastavil DOMů.


Zprvu jsem jel po známe trase. Postupně jsme si ale říkali: „Tady jsme ještě nikdy nebyli“!? Možná, že ta chytrá hlava má v sobě i uzavírky silnic a vede nás po objížďkách, nejkratší nebo nejrychlejší trasou. Vtom jsme byli na nájezdu na nějakou širokou novou cestu a mohli jsme si vybrat buď Prahu nebo Olomouc. Vybral jsem Olomouc. Přece nepojedu domů přes Prahu. I když jak se říká všechny cesty vedou do Říma, resp. do Pr**le, s prominutím do Prahy.

Vtom se žena – spolujezdec a velitel vozu probrala a nesměle špitla:

„Jsme na dálnici a nemáme dálniční známku“. Odpověděl jsem silným hlasem: „Tak na nejbližším sjezdu zase sjedu“! Dálniční známku jsme měli, ale týdenní a slovenskou. Nevím, jak daleko plánují inženýři silnic sjezdy, ale tento byl v nedohlednu. Pak jsem sjel, zastavil a nastavil Opava, doufaje, že nepojedeme tentokrát přes Ostravu. Odry jsme minuli a ve Fulneku jsme už byli „na svém“.

p.s.

Dálniční známku jsme koupili u první čerpací stanici na Slovensku. Kvůli kousíčku dálnice D1/E50 začínající před Liptovským Mikulášem a končící za Liptovským Hrádkom. Bylo to v sobotu kolem poledne. Takže její platnost končila z pátku na sobotu o půlnoci. Jeli jsme po ní zpět v sobotu dopoledne. Ani jsem nedýchal a jen strnule vyhlížel ty co mají Pomáhat a chránit. I když na Slovensku to asi neplatí. Vymluvil bych se opět na GPS.

Cesta na slovensko – Vysoké Tatry

Čím začit.


Začnu tím, co mě trklo, když jsem sledoval směrníky (kudy-tudy), jak a kde překročit hranice, vlastně již neexistující. Připadalo mi nefér, že od Rožnova pod Radhoštěm přes všechny tři Bečvy až do Makova jsem nezahlédl ani jeden směrník ukazující na to, že jedu správně do sousedního „království“. Já jako čech a bývalý slovenský bratr jsem jaksi tušil, že jedu správně, ale co „opravdoví“ cizinci?

A s tou babou už se nebavím. Hodil jsem ji na skříň a nevšímám si jí.

Myslím tu co mi kecá do řízení. Dá se tam údajně nastavit i chlap, ale to by vyšlo nastejno.
Některé GPS-ky prý namluvil i herec Pavel Liška. Tak tomu bych to udělal strašně nerad. Nastavil jsem si totiž jako cíl cesty Horní Bečvu a slepě důvěřuje hlasu oné slečny nebo paní skončil jsem najednou ve Frenštátě pod Radhoštěm. Takže jsem opět nastavil Horní Bečvu a vyrazil. Bylo mi divné, že se cesta stále zužuje a že jedeme stále do kopce, ale mělo to být jen nějakých 6 km do cíle. S ledovým klidem jsem minul značku zákaz vjezdu, vždyť mě diriguje satelitní navigace a ta musí vědět co dělá! Když se cesta stále zužovala (byla už taktak na jedno auto) začal jsem být rychlejší, než cyklisté, které jsem musel těsně objíždět. Naštěstí někteří stáli a odfukovali. Cesta neměla konce a byl to „tahák“ jako hrom. Motor se přehříval a v kabině začal podezřele smrděl motorový nebo i převodový olej. Vlevo sráz jako prase. Místy jsem raději zavíral oči.

Naštěstí jel někdo dolů.

Zoufalou neverbální komunikací – všem řidičům známým máváním ruky z okénka jsem ho na poslední chvíli zastavil. Když jsem se ho zeptal odkud, že to jede, odvětil, že z Pusteven. Ještě mi potvrdil, že se takto opravdu dostanu do Prostřední Bečvy a pak dále na slovensko. Neopoměl ale podotknout, že byla dole dopravní značka zákaz vjezdu.

Těch cyklistů nějak podezřele přibývalo.

Vtom vidíme před sebou takový ten nafukovací půlkruh přes cestu, cíl. Byl to cyklistický závod. Všichni byli z nás tak zkoprnělí, že nikdo nehnul ani brvou. Dokonce ani nekroutili nevěřícně hlavami. Mysleli si asi, že jsme doprovodné vozidlo. Kupodivu nebyli nikde žádní poldové. Ti by nám to asi spočítali. Stejně dlohá cesta z kopce dolů už byla brnkačka. Teprve pak mi došlo, že ti cyklisté měli na sobě dresy a startovní čísla.

Španělská vína

Četl jsem u AjA, že CJK miluje krabicové víno.


Že jsou španělská vína opravdu lepší než francouzská, možná doložím pomocí několika obrázků.

Nejsem žádný znalec vína, takže do značné míry spoléhám na to, že cena vyjadřuje kvalitu.

Nelekejte se ale, není to 2760 Kč, jsou to Pst. čili Pesetas.

Další obrázky najdete v Galerii

Bzzzzzzzzzzzz

Tak dlouho mi lítal před nosem, před monitorem a kolem stolní lampy,

až jsem se obtěžoval, vstal ze židle, vytáhl foťák a vyblejskl ho. Vlastně nevím, jestli je to vůbec komár. Možná komár „bolševník“. Vůbec nebzučel. Nevydával vlastně vůbec žádné zvuky. Slyšet byl jen zvuk motorku foťáku, jak vyjížděl a zajížděl objektiv. Snímeček uvidíte asi až ráno, teď už mám půlnoc. Jsem „skřivan“.

A tady je.

Usadil se mezi věcmi na stole a na letáku LIFESCAN

Pak si sedl na zeď

Aby roztáhl křídla, musel jsem ho „pošprtnout“ prstem

A jeden detail na konec